Inzulín
Inzulín je hormon produkovaný β-buňkami Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, který snižuje hladinu glykémie v krvi. Opačnou funkci než inzulín má glukagon. Jejich vzájemným působením se pak udržuje vyrovnaná hladina glykémie.
Vznik inzulínu
1. fáze: vzniká pre-proinzulin v ribozomech Langerhansových ostrůvků
2. fáze: v enoplazmatickém retikulu je pre-proinzulin přeměňován na proinzulin, který je tvořen řetězci A a B spojenými C-peptidem (neboli connection peptid)
3. fáze: proinzulin putuje do sekrečních granulí β-buněk, kde je v Golgiho aparátu rozštěpen na C-peptid a inzulín
4. fáze: inzulín skladován do času potřeby v sekrečních granulích β-buněk
Inzulín jako lék
Objevitelem inzulínu se stal lékař Frederick Grant Banting. Svůj výzkum s pokusy na psech začal v roce 1921. S pomocí svého asistenta, studenta medicíny Ch. Besta a biochemika J.B Collipa se mu podařilo extrahovat z hovězího pankreasu účinný inzulín, který však zpočátku nazývali "isletin". Svůj objev si dali patentovat a patent bezúplatně předali univerzitě v Torontu. Když v roce 1922 dostal první inzulínové vzorky k použití bostonský diabetolog E. P. Joslin, začala vítězná cesta inzulínu světem. Stoupala poptávka, kterou torontská laboratoř nestačila uspokojovat, a výroby se ujala firma Eli Lilly v Indianopolis. Inzulín se rozšířil do celého světa, u nás se začal vyrábět v roce 1926. V roce 1923 byla Bantingovi a Macleadovi (profesor torontské univerzity, pod jehož záštitou prováděl Banting své pokusy) udělena Nobelova cena.
Biochemickou skladbu objasnil v roce 1955 Frederick Sanger se spolupracovníky, když zjistil, že hovězí inzulín je bílkovina, jejíž řetězec A se skládá z 21 aminokyselin a řetězec B ze 30 aminokyselin. Za tento objev byl Sanger rovněž odměněn Nobelovou cenou (1958).
Aplikace inzulínu
Inzulín se běžně aplikuje subkutánně (podkožně). V nemocnicích se může inzulín namíchat do infuze, ze kterých se inzulín dostává do těla intravenózně (nitrožilně).